Jsem rád, pokud jste se dostali až sem. Znamená to, že vás to mé psaní aspoň trochu zajímá a nedělám to tedy zbytečně pouze pro sebe. Takže díky. A jak budu pokračovat? V první části šlo především o popis našeho plánování a informování vás o všem, co pokládám za důležité, abyste věděli, pokud míříte do města měst – New Yorku. V následujících řádcích budu psát již jen o tom, jaké to tam je, co jsme tam zažili, co jsme viděli a kde jsme všude byli. Takže „Welcome to New Yrok City“.
DEN „0“ – ODLET A PŘÍLET
Tak je to tady, den odletu. Jelikož máme obrovskou výhodu v tom, že můžeme kdykoliv použít švagrům prázdný byt v Praze na Čeveném vrchu, což je přes silnici na nádraží Veleslavín, odkud odjíždějí autobusy na letiště, tak už v pondělí pěkně v klidu po práci cestujeme do Prahy, kde přespáváme a druhý den někdy po desáté dopolední odjíždíme směr letiště Václava Havla.
LETIŠTĚ VÁCLAVA HAVLA
Pro mezinárodní lety mimo Schengenský prostor je určen odletový termínál I., což je vlastně první zastáváka autobusu na letišti.
Po vstupu do haly jsme se přesvědčili, že náš let je plánován skutečně na 13:30 bez nějakého zpoždění a vydali jsme se k check-in přepážce, abychom se zbavili kufrů. Mimochodem to jsem možná zapomněl, ale co se týká zavazadel, nakonec jsme oba měli dva středně velké cestovní kufry do zavazadlového prostoru (Heys Par Lite-M – fakt super kufry), které jsme měli zaplněné opravdu tak akorát a ani zdaleka jsme se nepřiblížili váhovému limitu 23 kg, které platí u Delta Airlines (každý náš kufr vážil tak 13 kg). Do kabiny jsme měli každý svůj batoh jako příruční zavazadlo s doklady, osobními věcmi a já samozřejmě s foto výbavou, která však byla omezena jen na tělo Nikon D7500, objektivy Nikon 16-80mm a Nikon 35mm. S sebou jsem měl samozřejmě nutné pomůcky jako kabelový odpalovač, filtry, nabíječku, náhradní baterku atd. Nebral jsem s sebou stativ, který se mně nechtělo táhnout, ale měl jsem takový plán, ke kterému se dostanu později. Neměl jsem prostě v plánu se po New Yorku tahat s těžkým báglem. Takže zpět k check-inu. Naše fronta byla úplně na konci haly vpravo po vstupu hlavními dveřmi. A nebyla to fronta, ale jen pár lidí před námi, přišli jsme celkem včas. Měli jsme připravený vytisknutý formulář ESTA, pasy a předem jsme měli již připravené palubní lístky, které jsme si nechali na letišti vyjet asi měsíc předem, když jsme byli s dětmi v Praze a na letišti jsme byli na výletě. Ty jsme ale nakonec ani nepotřebovali. Ještě než jsme se dostali k odbavující úřednici, tak nás ve frontě již předem začala kontrolovat další úřednice – k mému překvapení to byla evidentně slečna ruského nebo ukrajinského původu. Nebylo ji moc rozumět a již nyní musím říct, že pohovor na JFK byl mnohem příjemnější a srozumitelnější než na vlastní půdě. Slečna nebyla ani moc příjemná a otázky byly opravdu hodně dotěrné a mnohdy jsem už nevěděl co po mně vlastně chce vědět. Museli jsme jí odvykládat téměř detailní plán naší cesty na každý den v New Yorku. Každopádně jsme tímto vstupním pohovorem prošli a poté již bezproblémů vše vyřídili u check-in úřednice, která nám odbavila kufry a vytisknula palubní lístky. Měli jsme ještě dost času, kufry jsme už neměli, tak jsme věnovali ještě nějaký čas brouzdáním po letišti a poté jsme prošli první kontrolou, přes kterou jsme se dostali do bezcelního prostoru. Tato kontrola byla pouze o naskenování pasu a našeho obličeje (kontroly zde byly rozděleny na evropské a mimoevropské cestující z hlediska jejich původu). Následovalo další toulání se letišním prostorem, prohlíželi jsme si velmi výhodné předražené zboží v obchůdcích bezcelní zóny a již jsme začali být lehce netrpěliví a nervózní, protože čas odletu se začal krátit. Zhruba hodinu před odletem otevřeli náš „Gate“ a tady již přišla poslední a přísná prohlídka všeho včetně tělních dutit. To si dělám ale srandu… Každopádně boty dolů, pásek dolů, hodinky a já nevím co ještě všechno a vše muselo projet rentgenem a já se jen obával toho, aby to nemělo nějaký negativní vliv na můj foťák. Poslední kontrolu jsme zvládli bez problémů – i když musím přiznat, že když jsem po rentgenu zapnul foťák, tak mně zahlásil SD Card Error, ale když jsem kartu vydělal a dal zpátky, tak vše ok. Chvíli jsme ještě čekali a pak konečně ohlásili nástup do letadla. 
Oknem jsme již mohli sledovat jak se náš Boeing 767-400ER připravuje na cestu. Jelikož jsme měli svá místa jistá, nikam jsme nespěchali a v pohodě jsme se dostali ke svým sedadlům, která byla umístěna na pravé straně letadla, těsně za křídlem. O půl druhé se letadlo konečně dalo do pohybu a po chvíli rolování jsme se ve 13:40 odlepili od země a zamířili směrem ke Spojeným státům.
LET
Obával jsem se trochu délky letu, který byl plánován na něco málo přes 8 hodin. Ale cesta ubíhala poměrně rychle, pořád jsme něco jedli (mimochodem kuchyně Delty je fakt dobrá a kvalitní), pili, sledovali filmy a rázem jsme byli nad oceánem a najednou jsme se začali blížit americkému kontinentu. 
Jediné nepříjemné místo z hlediska letu byla oblast mezi Grónskem a Kanadou, jako by z této mezery vycházelo silné proudění větru, takže jsme se tak hodinku drobně třásli, ale žádné závažnější turbulence z toho nebyly. Mně to tedy opravdu stačilo. Úžasným okamžikem bylo, když jsme poprvé z okénka zahlédli pevninu Severní Ameriky. Tak jsme konečně tady a je to realita. Venku panovalo krásné slunečné počasí a my jsme se teď již mílovými kroky blížili k letišti JFK v New Yorku. Letadlo muselo udělat dlouhý oblouk, tak aby se k letišti přibližovalo ve správném směru, ale to jsme si již užívali a koukali jsme z okna, jako kdybychom měli zahlédnout zlaté prasátko. Ještě pár mil a poté jsme již konečně začali dosedat na pevninu USA. Jsme v New Yorku.
JFK
Během letu jsem si říkal, kdy dostaneme k vyplnění prohlášení o celní deklaraci, ale nic takového se nestalo a ani na letišti toto po nás nikdo nechtěl. Prostě jedna z věcí, která asi zmizela a my jsme o tom ani nevěděli. Každopádně po výstupu z letadla jsme začali přemýšlet o tom, jak dlouho asi na letišti strávíme a kdy se dostaneme do místa našeho amerického bydliště. Na JFK to není vůbec žádná věda, všude jsou značky a ukazatele, které vás vedou na to správné místo, takže i my jsme se hned na začátku zařadili do pruhu, který označoval všechny cestovatele „first time ESTA“, tedy ty, kdo přijíždí do USA poprvé v životě. Když jsme se dostali do hlavní haly trochu mě zamrazilo, protože před námi v naší řadě – do které nás mimochodem ochotně nasměrovala zřízeňkyně letiště – se klikatil had lidí několikrát zatočený a v tu ránu jsem si říkal, že to bude na dlouho. Jenže realita byla zcela jiná. Všechno šlapalo jak na drátkách a myslím, že tak během půl hodiny jsme se dostali k imigračnímu úředníkovi, který měl za povinnost nás drobně vyzpovídat. Úředník byl mladý běloh (údajně černoští úředníci bývají přísnější), automaticky jsme šli oba zároveň a začal pohovor, který byl naprosto přátelský a prostě v pohodě. Spíš bych řekl, že jsme si dobře pokecali a dokonce bych řekl, že nám to ten člověk opravdu přál a možná by šel hned s náma na pivo. Takže jestli jsme pohovorem strávili 5 minut a celkově na letišti 45 minut, tak je to moc. A je to za námi. Teď už jsme opravdu v New Yorku.
AIRTRAIN + SUBWAY
Po vyzvednutí kufrů jsme začali hledat směrovky k AirTrain, což je nejlepší způsob jak se dostat z letiště na první stanici metra. Cestou jsem se však rozhodnul, že si rovnou koupím na stánku AT&T (jeden z mnoha amerických telefonních operátorů) americkou SIM kartu, protože využití našich dat by nás stálo majlant. 
Takže doporučuji tento způsob. Karta na letišti je sice dražší – myslím, že stála okolo 60 USD – ale můžete ji ihned začít používat. Prodavač mně ji i sám nainstaloval, takže jsem byl ihned „mobilní“. Při koupi jsem mu jasně říkal, že nepotřebuji nikam volat, že mně jde hlavně o data, abych nebyl závislý na wifi síti a on mně ihned doporučil nejlepší variantu, kterou využívají v takových případech téměř všichni. Musím ale přiznat, že wifi síť je dostupná opravdu na mnoha místech, takže i bez těch dat by to určitě šlo. Ale teď už na vlak – AirTrain. Je to výborný a rychlý způsob jak se dostat z letiště bez nějakého tlačení a nekomfortu, protože vlak jezdí pořád dokola. Důležité je vědět, na kterou stanici metra se chcete dostat a máte vlastně dvě možnosti. Nutno předem poznamenat, že AirTrain má tři linky – žlutou, zelenou a červenou. 
Soupravu poznáte bezpečně, barva je vždy viditelná. Žlutá linka jezdí stále dokola mezi terminály letiště a neopouští tento prostor. Červená linka vás zaveze na stanici metra Jamaica Station, kde můžete sednout na metro a přesunout se dál do města – v tomto případě je to vhodné pokud cestujete více na sever Brooklynu nebo do Queensu případně na severnější část Manhattanu. Naše ubytování se nacházelo v Brooklynu kousek od Prospect Parku a dokonce kousek od stejnojmené stanice metra 15 St Prospect Park. Pro nás tedy bylo nejvýhodnější využít zelenou linku AirTrainu, která vás zaveze na stanici metra Howard Beach Station. 
Na letišti sednete na vlak aniž byste museli cokoliv platit, zaplatit za tuto cestu ale musíte, ale až po vystoupení. Cena jednosměrné jízdy pro jednu osobu je 7.75 USD. Automat vám však nabídne možnost zaplatit za AirTrain a k tomu si koupit jízdenku za 2.75 USD, což stačí abyste se dostali kamkoliv chcete pokud však někde chybně nevystoupíte a neprojdete výstupním turniketem. My jsme si samozřejmě chtěli koupit jízdenku na celou dobu pobytu, což pro nás nejvhodnější volbou byla varianta 7-day unlimited ride za 33 USD pro jednu osobu. Jeden den nám sice chyběl, ale to už není takový problém. S neomezenou kartou můžete jezdit celý den, kde se Vám zlíbí a pozor – neplatí jen na metro. Zpět k automatu. Zvláštní je, že není možné si zakoupit kombinaci platby za AirTrain a neomezené jízdenky na více dní. Pokud to takto chcete, zaplatíte za jedno a pak znovu za to druhé. Jelikož jsme se na stanici metra dostali již pozdě odpoledne, věděli jsme, že po příjezdu na „byt“ a po vybalení se půjdeme tak maximálně projít někde v blízkém okolí, takže metro už nebudeme potřebovat. Proto jsme zvolili spojenou variantu platby za AirTrain a jednu jízdu metrem s tím, že si neomezenou kartu koupíme až druhý den ráno. Ten prodejní automat je opravdu neuvěřitelná mašina, fakt velká a na první pohled nepochopitelná, ale jak se vše zdá být z počátku složité, o to více je to potom jednoduché. Automat je opravdu velmi „user friendly“, takže poté co na velkém display stisknete „Start“, zvolíte jazyk, zobrazí se vám – v případě automatu na výstupní stanici AirTrainu – varianty poplatků a záleží na Vás, jak si to nakombinujete. Jak jsem již psal, ideální je zaplatit za vlak i metro na jednou, vyjede vám MetroCard a tuto poté použijete ve výstupním turniketu a vstupním turniketu do metra (MetroCard je možné dobíjet – unlimited MetroCard ale pouze jednou). 
Já jsem platil takové věci výhradně kartou, i když jsem měl s sebou nějakou hotovost (dolary asi za 5 tis. Kč – bohatě to stačilo). MetroCard funguje tak, že u každého turniketu je taková čtečka, kterou musíte kartou projet. Každé video na youtubu vám prozradí, že se nemáte obávat toho, když se vám to napoprvé nepovede. Je to naprosto normální a někdy musíte kartou projet třeba i 3x. Moje doporučení je projíždět kartou spíše pomale než rychle. Ještě taková poznámka k platebním kartám. V USA jsou lidé zvyklí platit kreditkami, tzn. Credit card. U nás v tom máme trochu zmatek, protože karty, které většinou všichni máme jsou tzv. Debet Card – karty které jsou spojené s účtem, na který nám chodí výplata. Kreditky jsou u nás karty, které nám poskytují vlastně takovou půjčku a je to služba většiny bankovních společností. Já mám takovou kartu speciálně na platby přes internet a funguje tak, že mám nějaký limit a ten když vyčerpám, ale doplatím v dané lhůtě, neplatím žádný úrok. Takže i do USA jsem si vzal tuto kreditku, na které jsem si prostě jen navýšil limit. Doporučuji také před odletem kontaktovat vaši banku a sdělit jim, že odjíždíte do USA a hodláte tam používat vaši platební kartu. Mohlo by se vám totiž stát, že by vám ji mohli aktivně zablokovat z důvodu podezření na neoprávněné použití. Ale to jsem zase odbočil. Prošli jsme tedy dvěma turnikety a rázem jsme se ocitli na nástupišti stanice metra Howard Beach, kde už opravdu začíná náš super výlet.
UBYTOVAT, NAJÍST A POKUSIT SE SPÁT
Náš první kontakt s newyorským vzduchem začal poměrně dobrodružně. Ještě na Howard Beach Station, kde jsme čekali na náš odvoz se z ničeho nic začali rojit policisté a přijíždějící vlak najednou zastavil asi 100 metrů před stanicí. Policisté pobíhali sem a tam, potom nechali vlak přijet, ale zakázali nám do něj nastoupit. Policisté se nahrnuli dovnitř, vše trvalo asi 5 minut, poté se dveře otevřeli a mohli jsme se nalodit. Prostě někoho hledali a nevím jestli ho ve vlaku našli.
Každopádně kromě nás byli všichni cestující naprosto v klidu, protože evidentně rozruch takového typu je pro ně možná častým zážitkem. V zápětí nám na mobil došla zpráva, o které jsem si nejprve myslel, že jde o nějaký spam, ale až potom jsem si uvědomil, že jde o zprávu centrálního informačního systému. Zprává nás upozorňovala na únos dítěte a černou Hondu Civic, ve které byl podezřelý pravděpodobně spatřen. Náhodou chytrá věc. Pokud takovou zprávu dostanou všichni, kdo se v danou chvíli nachází na území velkého jablka, potom má každý kriminálník dost málo prostoru. Předem musím říct, že toto byl asi nejnebezpečnější okamžik našeho celého výletu. New York je prostě pohodové město a ač tomu někdo nevěří, je statisticky mnohem bezpečnější než třeba Londýn. Takže metro se rozjelo a jelikož bylo prvních pár stanic nadzemí, skoro jsme si ukroutili krky, jak jsme s nadšením pozorovali venkovní ruch předměstí. Hned napoprvé jsme trefili přestupní stanici na Jay St a poté i naši výstupní stanici 15 St Prospect Park. Možná jsem zapomněl doporučit stažení aplikace NYC Subway, bez které se téměř neobejdete. Každopádně když jsme vylezli z metra na ulici, tak nás to opravdu dostalo. Fakt jsme v New Yorku. Je to pravda? Naše čtvrť předčila naše očekávání. Krásná Brooklynská čtvrť s obytnými domy typického stylu, ulice osázené stromy, obrovitá auta, zaparkovaný „school bus“ a krásná hlavní ulice s obchůdky, kavárnami a bistry – byli jsme nadšení. 
„Náš byt“ se nacházel takových 300 metrů od stanice metra, procházeli jsme pomale ulicí a nasávali vůni začínajícího podzimu. Po cestě jsme si již vybrali market s potravinami, kde budeme chodit nakupovat, Dunkin&Donut jídelnu, kde už jsme se viděli na ranní snídani a nakonec i Joe´s pizza, na kterou jsme se již těšili hned co se vybalíme. Prostě na první pohled vše typicky americké. Došli jsme až k našemu domu, tedy domu našich hostitelů. Instrukce v sms seděli do puntíku. Vedle dveří jsem skutečně našel hnědou poštovní schránku, ve které byly všechny klíče. Odemknout dveře byl však oříšek, než jsme přišli na ten správný fígl. Je to trochu nezvyk, ale američané prostě normální kliky nemají, místo toho používají takové ty kulové věci se zámkem různých typů. Vešli jsme do chodby a směřovali jsme dle návodu až do nejvyššího patra, kde byly dveře od bytu našich hostitelů. Za nimi se již nacházel jejich byt a v patře tohoto bytu byly 3 apartmány a jeden z nich byl náš. Vše se tedy zatím obešlo bez kontaktu s majiteli bytu, což je fakt zvláštní, protože když si představím, že se mně někdo potuluje bytem a já ani nevím kdo… Ale fungovalo to a s našimi hostiteli jsme se poprvé potkali myslím až třetí den našeho pobytu. Náš pokoj byl skromný, ale jak jsem již psal, nejeli jsme do New Yorku kvůli tomu, abychom si užívali zavření v apartmánu. Měli jsme jednu místnost, ve které byla postel, stolek se dvěma židlemi a skříně. Malé ale pro nás naprosto dostačující. Okno vedlo směrem na střechu a do ulice. Na patře bylo společné sociální zařízení – vana se sprchou a záchod s umyvadlem. Jak jsme po chvíli zjistili, oba apartmány byly již obsazené a později jsme se potkali s oběma americkými páry – fajn lidi na výletě stejně jako my. Jedni byli ze Seattlu a druzí už ani nevím odkud. Proběhla rychlá sprcha, vybalení, převlečení a honem ještě rychle na chvíli ven. Venku se již začínalo stmívat, na ulicích jsme potkávali lidi jdoucí z práce a my jsme zamířili hned na pizzu k „Joeímu“. 
Koupili jsme si 4 kusy (slice) každý jiný a částečně na místě a z části během chůze jsme to zbouchli. Nemusím asi vysvětlovat jaká dobrota to byla. A to se jedná o poměrně známý řetězec. Jenže uvnitř to vypadalo spíš, jako by to byl nějaký rodinný podnik. Obešli jsme pár bloků a zamířili zpět do bytu. Před spaním jsme si rozbalili naše plány, abychom se připravili na náš první den. Trochu jsme si vše prošli, abychom druhý den neztráceli čas zbytečným blouděním a hledáním. Byli jsme unavení, ale jet-leg se ohlásil v plné síle. Usnuli jsme celkem dobře, ale ve tři hodiny ráno jsme byli jakoby vyspaní a nešlo za boha usnout. Nakonec se nám to ale podařilo a naprosto v pohodě a plní energie jsme se probudili do našeho první dne v New Yorku. TO BE CONTINUED…